Být dobrým policistou v současném velkoměstě obnáší mnohem více, než svědomité plnění služebních povinností a pečlivé dodržování zákonných norem. Romantická představa četníka vyzbrojeného pouze gumovým obuškem a kráčejícího městem, kdy jen pohled na něj vzbuzoval respekt, už dávno vzala za své. Brutalita a drzost zločineckých gangů, pojmy jako respekt a strach ze strážců zákona nezná. Jiná cesta, než se praktikám zločinců přizpůsobit a nejednou sáhnout k jejich metodám, pro dobrého policistu totiž neexistuje. Kde se však nachází morální hranice oddělující spolupráci s opačnou stranou zákona v zájmu dosažení cíle a spoluprácí, která přeroste v regulérní zločin, kde už ani zájem dosažení cíle nestačí k tomu, aby tuto spolupráci posvětil? A jak velikou cenu je nutné za takovéto pochybení zaplatit?

Léo Vrinks (Daniel Auteuil) je dobrým policistou. Vede jedno z elitních oddělení pařížské kriminální policie (BRI) a má velice schopný tým, na který se může kdykoliv spolehnout. Policejní práce pro něj nepředstavuje kariérní postup a teplé místečko na ředitelství. Mnohem raději pracuje na ulici, mezi společenskou spodinou, kterou tvoří násilníci, prostitutky anebo přistěhovalecké gangy. Za léta své praxe se s tímto prostředím dokonale sžil a mezi těmito lidmi našel i spoustu „spojenců“, kteří se za občasné poskytnutí důležitých informací stali jeho chráněnci. S dodržováním práv zatčených a normami jasně vymezujícími donucovací prostředky od policejní brutality si příliš starosti nedělá. V jeho prospěch však jednoznačně hovoří výsledky, kterých on a jeho tým dosáhli.

Obrat v jeho kariéře přichází ve chvíli, když policejní ředitel Robert Mancini (André Dussollier) opouští svůj post a jako nástupce si přeje právě Léa. Na toto místo si však dělá zálusk i Denis Klein (Gérard Depardieu). Šéf druhého oddělení kriminální policie (BRB) je Léův protipól. Ačkoliv i za ním jsou vidět úspěchy, policejní kariéra pro něj znamená hlavně moc, přičemž si je velmi dobře vědom existence přímé úměry mezi výší postu a rozsahu moci, který s sebou tento post přináší. Kdysi bývalí přátelé, dnes pouze vzájemně se tolerující kolegové se od této chvíle stávají soky v boji, z něhož může vzejít pouze vítěz a poražený. Vše se navíc odehrává v době, kdy Paříží otřásá série přepadení bankovních vozů velmi dobře organizovanou a vyzbrojenou lupičskou skupinou. Ten, kdo odhalí a dopadne gang, má velikou šanci na kariérní postup...

Režisér Olivier Marchal natočil tento příběh seskládáním několika skutečných událostí a naplno zúročil své zkušenosti nabyté léty policejní praxe. Hlavně první polovina snímku disponuje neuvěřitelnou dynamikou děje vyžadující si neustálou pozornost. Veliké množství postav z pařížského podsvětí s jejich osobními minipříběhy slouží pouze jako prostředek k utvoření si obrazu o každodenní práci policistů v ulicích. Sugestivitě obrazů hlavního města Francie plného zločinu, kde brutální násilí je stejně běžné jako ranní mytí zubů, napomáhá hlavně práce s tmavými kamerovými filtry. Temnota a ponurost sálající z jejich záběrů je až mrazivá a těžko lze uvěřit tomu, že je to ta samá Paříž, jenž je častým cílem romantických výletů. K nenásilnému a velmi podařenému prolnutí tradice poctivé francouzské kriminálky 70-tých a 80-tých let s moderním pojetím současného akčního thrilleru napomáhají jak přesvědčivé výkony obou hlavních protagonistů na straně jedné, tak dynamické střihy, prolínání různých dějových linií a technicky výtečně zvládnuté akční scény na straně druhé. Daniel Auteuil svým pojetím nesmlouvavého detektiva-samorosta dává zcela nápadně vzpomenout na nezapomenutelné drsňáky Jean Paula Belmonda a Aláina Delona a tak trochu vrhá stín na svého slavnějšího kolegu Gérarda Depardieu, kterému se v pro něj poměrně netradiční roli nedostává tolik prostoru.

Jestliže ve scénách zobrazujících pátraní po zločincích a realitu pařížského podsvětí plave Marchal jako žralok ve vodě, tak v počátku druhé části snímku jeho vyprávění ztrácí na dynamice a v některých momentech sklouzne až k mírnému koketování s kýčovitostí melodramatických scén. Tmavé kamerové filtry jsou vystřídány záběry na prosluněné město jakoby kontrastující s nelehkou situací, do níž se Léo svým pochybením dostal. Snaha za každou cenu přiblížit všechny aspekty života policisty je v některých případech až příliš křečovitá, což se naplno projevuje v dialozích hlavních protagonistů se svými manželkami, kde je aplikováno zjednodušující schéma představující jeho jako své práci oddaného člověka, pro něhož je rodinný život až na druhém místě a ji jako věčně čekající a tolerující manželku.

I přes zcela předvídatelný a očekávaný závěr a několik zmiňovaných nedostatků nelze jinak, než 36 QUAI DES ORFÉVRES (záměrně uvádím originální francouzský název, neboť ten český distribuční je přinejmenším podbízivý) přijmout s radostí. S radostí nad faktem, že francouzská kinematografie po letech „hollywoodizace“ přichází opět s filmy obsahujícími její vlastní tvář a osobitost. Tradiční francouzská krminálka má tak v existenci tohoto snímku další životodárnou injekci.